,,Je čas zničit Konohu. Je čas zničit Konohu. Je čas zničit Konohu. Je čas zničit-"
Šmoulí hlas umlčela přesně mířená rána. Budík se rozletěle do všech světových stran.
,,Nesnáším vstávání," zavrčel rusovlasý muž, otočil se na druhý bok a dál pokojně spal.
Vedle ležící žena sklouzla z postele, přes ramena si natáhla černý plášť a bosky se vydala z ložnice do koupelny. Neopomněla za sebou hlasitě prásknout dveřmi. Hrubé rozdrcení jejího vánočního dárku ji urazilo.
Pein si hlavu zakryl polštářem a pokračoval ve snění. Nezaslechl ani hromadné dupání po schodech a splašený křik, jenž každé ráno doprovázel hádky v celém Akatsuki sídle.

,,A Pein s námi nepůjde?" otázala se bílá polovina Zetsu.
,,Pein spí," odpověděla Konan bez zájmu.
,,Aspoň bude klid," usmála se zákeřně černá polovina.
,,A neměli by jsme ho probudit? Jestli půjdeme bez něj, bude nevrlý," zajímal se Tobi.
,,Jestli chceš riskovat roztříštění lebky, tak prosím," pohodila Konan modrou kšticí. Rozbitý budík se jí dotkl natolik, že odmítla jít vůdce včas vzbudit.
,,Itachi, ty nás musíš vést. Jsi jediný člověk co ví, kde Konoha leží," obrátila se na mladíka s rudými oči. Itachi s naprosto kamennou tváří přikývl, že rozumí.
O deset minut později hořce litoval, že nedal na Kisameho rady a nezašel do optiky pro nějaké lupy.

,,Ne! Já nechci růžový šaty pro baletky!" vykřikl Pein ze spaní a prudce sebou škubnul. Hlavou se praštil o poličku, kterou mu těsně nad postelí přidělal Sasori, v záchvatu kutilství.
,,Kruci," chytil se za další naskakující bouli a celý rozespalý zamířil do koupelny. Celým domem se ozvala rána.
,,Kterej idiot zase nechal mokrej ručník, válet se po zemi!!" zaječel Pein ze země. Ztěžka se vyškrábal na nohy, sotva udělal další krok, ležel opět na zemi.
,,Pitomý kluzký podlahy!" zavrčel nevrle a po čtyřech se doplazil k umyvadlu se zrcadlem.
Po několika nepříjemných říznutí od tupé žiletky a zjištění, že mu bílá polovina Zetsu vyplácala všechnu ústní vodu a ta černá ji doplnila tekutým hnojivem na květiny, zamířil z patra dolů.
V kuchyni obsadil okamžitě ledničku. Těšíce se na čerstvý pomerančový džus, který mu konečně zpravý náladu, se z plna hrdla napil smetany, kterou Tobi krmil zatoulané kočky. S jekotem barel zahodil a vrhl se k vodovodu. On přeci laktozu nesnáší!
V záchvatu paniky si však spletl směr kohoutku, na jazyk mu vytrskl proud horké vody.
Pein začal skákat po kuchyni jako postřelený, rychle mával rukama na vyplazený jazyk. Nedával pozor na cestu, proto se také stalo, že zakopl o židli a zůstal sedět v odpadkovém koši.
Zetsu samozřejmě zapoměl vynést odpadky.
,,Do háje ale už!! Kde jsou všichni?! Konan! Zetsu! Itachi! Kdokoliv! To je dneska třináctýho, že mám takovou smůlu?!" začal křičet přes celý dům, přitom se snažil dostat zadek z odpadků.
Nedostalo se mu žádné odpovědi. Dokonce nepřiběhl ani Tobi, to se mu zdálo krajně podezřelé. Pohledem sklouzl na hodiny.
,,Šmejdi! Vy jste mě tu nechali!!" vyjekl, když zjistil, že má dvě hodiny zpoždění. Hbitě z koše vyskočil a vyřítil se do schodů. Po cestě zpátky neopomněl zakopnout o práh a schody zkutálet až dolů. Alespoň si přitom nepomačkal čerstvě vyžehlený Akatsuki plášť, který přes sebe přehodil a zmizel ze dveří. Jako blesk uháněl za ostatními, v polovině cesty si uvědomil, že má na nohou bačkory. S hlasitými nadávkami se rozeběhl nazpátky.
Když o hodinu později své podřízené konečně dohonil, právě seděli u mapy a Itachi s hrdým prohlášením, že tady se nachází Vesnice skrytá v listí, měl prst zapíchlý uprostřed Suny.

,,Itachi ..." zajiskřilo se Peinovi v očích.
Jeho tvář nabrala ještě bělostnější nádech než obvykle, výraz byl naprosto hrůzostrašný. Sasori se schoval Kisamemu za zády, ten pro jistotu od Itachiho o krok ustoupil.
,,Už mě s tou svojí slepotou štveš!" zaječel vůdce. Itachi zvedl ruku, aby mohl něco namítnout.
Pein se proti němu rozeběhl a s hlasitým ,,Hajá!" ho sejmul hranou ruky.
Itachi se skácel k zemi. Kakuzu tiše pískl a nenápadně se nahl k týmovému partnerovi.
,,Zkolil ho jak jelena," pošeptal mu. Hidan uznale přikývl.
Tobi si z pod pláště nadšeně vytáhl popcorn a sledoval nakládačku, která připomínala zápas wrestlingových goril.
,,Já říkal, ať koupíme GPS," ozval se v zemi zabořený Itachi. Peinovi cuklo oko.
,,Loket!" vykřikl a skočil na polomrtvého Itachiho.
Ozvalo se křupnutí, Sasorimu se křečovitě stáhl obličej.
,,Tak. A je to," zvedl se Pein ze země a se zrychleným oddychováním si oprášil ruce.
,,Au," vyhekl ztěží Itachi. Byl přesvědčený, že mu šéf zlámal veškeré kosti v těle a přivodil vnitřní krvácení.
,,Jestli je to všechno, můžeme jít," přešel Pein přes Itachiho a pokračoval v cestě za dobytím Konohy. Konan šla s pyšným výrazem ve tváři hned za ním. Ostatní členové Akatsuki pokrčili rameny a slepě svého velitele následovali. Jediný Kisame zůstal alespoň minimálně loajální a pomohl Itachimu na nohy.
,,To nezvládnu. Nech mě tady zemřít, příteli," zasýpal zraněný Itachi a dramaticky se chytil za hrudník. Kisame protočil oči, když mu poplival rukávy krví. Bez dalších zbytečných řečí si přehodil Itachiho přes rameno jako pytel brambor, meč se žraločí kůží přes druhé a vyrazil za ostatními.

Trvalo jim celý den, než ke Konoze trefili.
Pein je vodil všemožnými zkratkami, k tomu dvakrát spadnul do jámy a jednou mu secvakla nohu past na králíky. Konan si uprostřed cesty umanula, že jí nevěnuje dost pozornosti a na kolenou ji musel přede všemi odprosit, čemuž se všichni Akatsuki hlasitě zasmáli. Tedy až na Zetsu, který se urazil. Pein totiž neomaleně oškubal nějaké kytky ze křoví, které strčil Konan, a tak Peinovi nezbylo nic jiné, než umluvit i obě jeho polovičky ke spolupráci.
Nikdo se tedy nemohl divit, že když se zjevil na kopci vedle Konohy, byl nejen špinavý a potrhaný, ale také na pokraji nervového zhroucení a hlavně pořádně naštvaný.

,,Konečně. Konečně toto hrozné místo srovnáme se zemí," vydechl mocně. Rty se mu zkřivily v nepatrný úsměv. Úplně první úsměv v tomhle dni. Akatsuki po jeho boku svorně přikývli.
,,Hele, šéfe a nemají oni dneska slavnosti?" vytáhl Deidara z pod pláště kalendář a začal v něm horečně listovat. Tobi mu zvědavě nakukoval přes rameno, aby vyzvěděl, jestli v něm má Deidara vyznačeny jeho narozeniny.
Pein se po blonďáčkovi s vražedným pohledem otočil.
,,Jestli mají slavnosti, nemůžeme na ně zaútočit. To je proti Jashinovým pravidlům," vytáhl Hidan odněkud tlustou bibli a začal v ní listovat taky.
,,A bylo by to ke všemu drahý!" přepočítával si Kakuzu v pokladničce svoje úspory.
Peinovi na čele naběhla žilka.
,,To snad není možný! Co to pod těma hadrama všechno taháte?!" zaječel nepříčetně.
Všichni okamžitě začali šacovat svoje kapsy a vyhazovat věci z nich před sebe. Pein jenom užasl nad tím, co na zemi uviděl. Od dřevěných panáčků přes hentai časopisy až k toustovači a tampónům.
,,No co? Nezapomínej, že mám ženské potřeby," založila si Konan ruce v bok, když tázavě nadzdvihl podezřelou krabičku. Pein ji štítivě odhodil nazpátky a pro jistotu si otřel do pláště prsty.
,,Dají se i použít jako ucpávky do nosu," ozval se vesele Tobi. V zápětí seděl, s jedním z nich v nose, na zemi.
,,Fíha, ono to vážně saje. Nechceš taky Itachi?" otočil Kisame hlavu na parťáka, jenž mu stále bezvládně visel přes rameno.
Itachi něco nesrozumitelně zamrmlal. Kisame, který jeho odpovědi vůbec nerozuměl, raději jeden tampon sebral a vrazil ho Itachimu taktéž do nosu. Jelikož mu tam ale nějak nechtěl jít, silou do něho udeřil. Tampon bezproblému zajel dovnitř, Itachi sebou mírně škubl. Od té doby byl hluchý na levé ucho.
,,Já se z vás vážně zbláznim! Proč sebou taháte takové krámy?!" máchal Pein hystericky rukama a zahodil petardy, které vytrousil Itachi. Nevšiml si, že jedna z vetchého balíčku vypadla pod jeho nohy.
,,Bacha! Bouchne to!" zavřeštěl Deidara a vrhl se k zemi. Jediný Pein uhnout nestačil, rachejtle vybouchla přímo u něj.

Sasori zvedl tázavě hlavu a počkal, než se tmavě modrý kouř kolem jeho šéfa rozplyne do nicoty. Bolestivě si zkousl rty, když se před ním zjevil Pein, modrý od hlavy až k patě.
,,Ha! Teď aspoň budete vědět, co to znamená být modrý!" vykřikl Kisame a ukázal na Peina prstem. Pein dostal do krku křeč, trhavě se na žraločího muže otočil.
,,A jé," stihlo z Kisameho vypadnout, než ho smetla smrtící vlna a prorazila s ním pěknou řádku stromů. Zarazil se až o velký kámen.
,,To je zvláštní. Tady v Konoze mají kameny nějaký měkký," pozastavil se nad zvláštním úkazem. Zpod zadku se mu ozvalo sotva slyšitelné zaskuhrání.
,,Itachi!" vyskočil Kisame okamžitě na nohy a protřepal svého týmového partnera ve vzduchu, aby nabral bývalé podoby. Konanin tampon mu přitom vyletěl z ucha.
,,Ještě někdo má nějaké poznámky?!" zadíval se Pein na ostatní poskoky. Tobi se odvážně přihlásil. Ani ne za pět sekund, s vřeštěním proletěl kolem Konohy.
,,Ještě někdo??!" Pein se tvářil jako rozzuřený býk. Zbytek Akatsuki zakroutila hlavou na znamení, že slovo poznámka ani neznají.
,,Fajn! Tak konečně srovnejme Konohu se zemí!" vřískl Pein a s očima rudějšíma než Itachi, se rozeběhl přímo do Konohy.
Při vidině blížící se brány, stále nabíral na rychlosti. Metr od ní se mohl rovnat gepardovi, zorničky se mu rozšířily nadšením. Se strašlivým smíchem se vřítil do otevřené brány.
,,PRÁSK!" Prudký náraz Peina odmrštil nazpátky k ostatním. Několik minut byl v bezvědomí.
,,Tak plast dorazil už i do Konohy," písknul uznale Deidara.
,,Měli by jsme si něco takového taky pořídit," mínil Hidan.
Kakuzu v hromádce věcí vyhrabal kalkulačku a horečně začal počítat, na kolik by je to muselo přijít.
Pein se začal pomalu probírat.
,,Co jsi zjistil Peine?" nahnula se k němu Konan.
,,Houby karneval! Ti šmejdi renovují!!" zaječel Pein místo odpovědi.
Poté se psychicky sesypal.

,,Jste mi odporní. Jak se vůbec můžete divit, že vás nenávidí? Každý kdo věří své krvi, by se proti vám obrátil," usykla se zlobou v hlase.
,,Ale on je zrádce! Musí být popraven!" vyřkl starý muž rázně a prudce se postavil. Prstem ukázal do Itachiho tváře.
,,Ne! On není zrádce!" vykřikla Mira rozhořčeně a zabodla krvavou katanu prudce do stolu.
,,Byl to váš příkaz! Vy jste mu přikázali vyvraždit všechny Uchihy!"
Muž nevěřícně zalapal po dechu.
,,Jak se opovažuješ?! Vůbec nic o tom nevíš!" vykřikl.
,,Vím toho dost!" překřikla starého muže rozhorčeně, ,,Dost na to, abych věděla, že kořeny Konohy jsou prohnilé až do základů," ucedila o mnoho tišeji.
,,Museli jsme to přikázat, Uchihové se chystali vzbouřit, museli jsme chránit lid Konohy!" povstal další z nich.
,,Ale oni jím také byli!" rozkřikla se dívka nepříčetně, ,,Složili slib věrnosti, plnili vaše příkazy a jak jste se jim odměnili? Nechali jste je zabít!"
Kakashi celému fiasku němě přihlížel. Teď už chápal. Chápal pocity Miry i Sasukeho. Dokonce chápal i postoj Itachiho a musel říct ... že cítil obdiv. On by nikdy nedokázal vykonat tak strašlivý příkaz, ačkoliv by byl od samotné rady. Tohle poznání se mu začínalo nevratným způsobem příčit. Nebylo to poprvé, co ho lidé Konohy zklamali. Nebyl si ale jistý, co z toho bylo horší.

,,Uchihové začali být příliš nebezpeční, museli jsme je nějak zaopatřit," promluvil mladý muž naléhavě.
,,Tím, že jste je nechali vyvraždit?! Kvůli vašemu strachu zemřelo desítky nevinných lidí. Jen kvůli vašemu strachu jste začali Uchihy tlačit do rohu, chtěli jste nad nimi získat kontrolu, jako nad nějakými zvířaty!"
,,Tak dost!" ozvel se mohutný výkřik, Mira zabodla oči do ženy, která si stoupla.
,,Chápeme tvoje postavení Miro, ale pokus se chápat naší situaci. Tehdy nebylo jiné řešení," promluvila konejšivým tónem. Mira si odfrkla a ironicky se usmála. Její oči se náhle změnily.
,,Vidíte? I já jsem Uchiha," upřela na ženu rudě žhnoucí oči, ,,jen kvůli vám se stal Sasuke zrádcem. Jen kvůli vašim cílům budou naše děti vyrůstat v opovržení."
Žena rozevřela sivé oči dokořán, mezi radou se vznesla vlna vzrušení.
,,Učíte nás, že shinobi musí své vesnici věřit ... ale věřili jste někdy nám? Věřila vůbec někdy Konoha nějakému Uchihovi?" přešla dívka pohledem po každém přísedícím, ,,Protože pokud ano, pak jste jako vesnice zradili. Zradili svůj lid, své shinobi, kteří za vás kdykoliv ochotně položili životy."
Několik žen a mužů se po sobě neklidně podívalo. Kakashi jasně viděl, že Mira ťala do živého. Svými slovy rozhrábla vyhaslý popel staré rány, pod nímž se ukrývaly stále žhavé uhlíky.

,,Když jsem přišla do Konohy, nepřijali jste mě právě s otevřenou náručí. Myslela jsem, že je to tím, kdo jsem, ale poté jsem se tu seznámila s chlapcem. Dost zvláštním chlapcem, který byl jiný, než ostatní a jeho jediným přáním bylo, aby ho lidé uznávali," začala Mira podstatně klidněji. Její rudé oči přitom nabraly temně modré barvy, která byla jejich vlastní. Nedlouho poté se však znovu začaly měnit.
,,Jako jedinou cestu, jak toho dosáhnout, viděl v cestě shinobi, který se jednoho dne stane Hokage. Neměl k tomu žádné předpoklady, přesto byl právě on tím nejvhodnějším kandidátem, protože i jeho otec patřil mezi vůdce Listové. Nejsilnější shinobi všech dob, Čtvrtý hokage, jenž se stal legendou. Hokage, který dokázal ochránit vesnici před úplným zničením tím, že objetoval svůj život a syna, do něhož zapečetil devítiocasého démona."
Všichni v místnosti věděli, o kom Mira mluví. Nechápali však souvislosti s tím, co právě řešili. Ani jeden z nich ji však nepřerušil. Jako by chtěli slyšet, co má ta dívka s planoucími oči na srdci.

,,Přál si, aby se jeho syn stal v očích Konohy hrdinou, ale kvůli strachu ostatních lidí z něho byl někdo bez přátel a bez rodiny. Osoba, jíž nikdo nevěřil. A přesto si své místo a uznání nakonec vydobyl. Teď už není v Listové člověka, který by nevěřil, že se Naruto Uzumaki jednoho dne stane Hokage, aby šel ve šlépějích svého otce. A já chci vědět jediné ..." odtrhla oči od pohlahy a pohlédla na všechny očima divoké šelmy. Radou projelo čiré zděšení.
,,Dokázali byste věřit Uchihovi s démonem v těle?"
,,Jak je tohle možné?!" vyskočil z křesla muž s očima barvy laguny.
,,Není podstatné jak, není podstatné proč nebo kdy," trhla Mira odmítavě hlavou do strany a zavřela oči. Když se její víčka znovu rozevřely, opět zářily barvou noční oblohy.
,,Od chvíle, co jsem se stala kunoichi, snažila jsem se být co nejlepším ninjou pro Skrytou vesnici. Mnohokrát jsem vám dokázala, jak vážně svou oddanost Listové myslím a nikdy jsem vám nedala jedinou záminku, proč by jste mi neměli věřit." V dívčině hlasu zazněl naléhavý tón. Kakashi téměř nevědomky pokýval souhlasně hlavou. Říkala pravdu, byla skvělou kunoichi. Odhodlaná chránit své blízké i vesnici dala v sázku vlastní život nespočetněkrát.

,,Tak mi řekněte ... můžete mi věřit i teď, když mám v sobě tohle a znám celou pravdu? Pořád mi věříte, nebo se vaše důvěra rozplynula ve chvíli, kdy jsem prošla těmihle dveřmi s Itachim za zády?"
Kancelář ovládlo naprosté ticho, žádný z mužů, ani žen se neodvažoval promluvit. Kdyby upustili špendlík, slyšeli by ho dopadnout. Mira uhodila do desky stolu.
,,No tak proč jste tak potichu?! Proč konečně nepřiznáte svou chybu a nesnažíte se ji napravit!" vyhrkla prudce. Mladá žena, sedící po levé straně, zděšeně vytřeštila na Miru oči.
,,Donutili jste Itachiho k zmasakrování vlastního klanu! Vypudili ho pryč a udělali z něho sprostého zločince jen díky tomu, že byl oddaným shinobim, který věřil ve svojí vesnici! Zavinili jste sejití z cesty Sasukeho a nedokázali jste ani Naruta uchránit od role vyvrhele! Pořád si myslíte, že jste se rozhodli správně?? Zostudili jste celou vesnici!"
Kakashi nemohl uvěřit tomu, co vidí. Vážně to byly jenom tři roky? Dívka, kterou objevil v lese a dívka, která stála před ním, byly úplně rozdílné. Přitom ale pořád stejné. Už nebyla dítě. Byla z ní téměř žena.

,,Věřím ..." promluvila Mira zase o něco víc klidně, ,,... že pokud se všichni dozví, jak to tehdy bylo doopravdy, mnoho z nich se k vám obrátí zády a možná i Konohu nadobro opustí. Tím odstraní ten pomyslný cejch na jméně každého Uchihy, kteří jsou tu pomalu známí už jen jako zrádci ... Ale my nebudeme těmi, kdo jim otevřou oči. Ať si dál žijí ve sladké nevědomosti a my je budeme chránit," vytáhla katanu jediným pohybem z dřevěné desky a zasunula ji nazpět do černé pochvy na svých zádech.
,,Pro nás bude odplatou vědomí, že už nikdo z vás nezamhouří oči bez myšlenky na den, kdy se všechna tahle špína vyvalí na povrch a lidé z Konohy se vám společně s potomky Uchiha klanu pomstí za prolití nevinné krve a zradu, kterou jste se na svých lidech dopustili," došla k židli, kde seděl svázaný Itachi a jediným rychlým pohybem zničila veškeré provazy.
,,A ten den přijde ..." pohlédla naposledy do očí oněmělých členů rady, ,,Jen jak se Naruto stane Hokage. Teď nás omluvte. Máme další misi ..."

Na zašlou zem dopadly poslední odřezky.
Mladý muž odložil tupý nástroj a jediným fouknutím očistil loutku ve svých rukou. Prstem jí přejel po jemné tváři, panenky s duhovkou čokoládové barvy se zabodly do dvou bezbarvých očí.
Miloval umění, jeho dřevěné loutky navěky uchovají krásu mládí.
Postavil loutku vedle svíčky a hlavu si podepřel dlaní.
I on byl tehdy mladý, slib věčné lásky věnoval bez váhání, uchvácený její andělskou tváří.
Pohledem sklouzl z loutky na další, kterou vyrobil včera.
Byla úplně totožná. Stejně tak desítky dalších, ležících všude po pokoji.
Znal její bezchybné rysy zpaměti, dokázal by je vydlabat, i kdyby byl úplně slepý.
Nikdy ho nepřestane fascinovat, že pomíjivost lidské krásy se v podobě dřeva stává nesmrtelná.
Něco svým loutkám však vdechnout nedokáže ani ten nejlepší loutkař na světě. Věc, která jim schází k dokonalosti.
Nikdy se mu nepodaří zachytit nevinnost v jejích očích, ani oddanou lásku v tlukoucím srdci.
Úderem do desky přiměl loutku spadnout, ve stejnou chvíli se dveře pootevřely.
,,Je čas jít, Sasori. V Písečné nás už očekávájí," ozval se škodolibý hlas, doprovázený ironickým smíchem. Rudovlasý muž přikývl a do ruky uchopil další neforemný kus dřeva.
Jakmile se dveře zavřely, sáhl po svém nástroji, jehož špičku zaryl pod kůru.
Je čas vrátit se a po tolika letech znovu projít bránou Suny.
,,Jednou se pro tebe vrátím, slibuji."
Jednou ...

,,Nepřibližujte se!" křikl Shikamaru na své geniny.
Po tvářích mu stékal pot, musel se co nejvíce soustředit, aby sevření svého jutsu nepovolil.
Dívka klečící o kousek dál, prudce oddechovala. Byla vyčerpaná, zásoba její chakry rapidně klesla. Ztěžka zvedla hlavu.
,,Shikamaru - sensei! Za vámi!" vykřikla, když uviděla ze země vyrůstající kořen, plížící se přímo za ním.
Shikamaru otočil hlavu, ale nestihl uskočit. Bokem mu projela ostrá bolest.
,,Senseii!" vytřeštila zděšením oči.
Shikamarův obličej se pokřivil bolestí. Zakrvácený hrot vyšel z jeho těla ven, v protivníkově tváři se objevil odporný škleb, nahrazující úsměv.
'Shikamaru - sensei.' Dívka se jako v omámení rozhlédla kolem sebe. Několik metrů od nich uviděla ležet svého týmového partnera, kterého podpíral druhý. Oba byli zranění a na pokraji svých sil z těžkého boje, stěží zvládali sledovat, co se kolem nich děje. Pohledem přeletěla na opačnou stranu, kde stál jejich sensei oproti nepříteli. Svíral ho ve svém stínovém jutsu, každou minutou byl ale slabší. Odněkud z koruny vyletělo několik shurikenů.
,,Ne! Shikamaru - sensei!" dívka bleskurychle vyskočila na nohy a vrhla se před svého senseie.
,,Miyo, ne!" vykřikl varovně Shikamaru.
Miya si stačila na poslední chvíli zakrýt hlavu, než ji ostré hroty na několika místech zasáhly.
,,Nepleť se dotoho, slyšíš?!" Jeho stínové jutsu polevilo, nakonec zmizelo úplně. Vyčerpaně klesl na koleno. Dívka pomalu spustila ruce dolů a zaujala bojovou pozici. Nepřítel se hlasitě rozchechtal.
,,Ty se mi chceš vážně postavit? Vždyť jsi jenom slabá holka!"
,,Musím své přátele ochránit," zamračila se Miya a vytvořila ruční pečetě, ,,Kuukinami no jutsu!"
Proti oběma útočníkům vystřelila silná tlaková vlna vzduchu. Jednoho z nich smetla z větve stromu někam do dálky, druhý však zůstal stát na místě.
Pouze se posunul o několik centimetrů dozadu. V hlíně zůstaly hluboko vyryté stopy.
Miya spadla zpět na kolena. Na tohle jutsu použila poslední chakru, díky tomu jí momentálně kolísala na hranici použitelnosti. Šli na ní závratě, jak se jí z toho točila hlava.
,,Snažila ses, ale takovýhle vánek na mne nestačí," ozval se hluboký, posměšný tón, ,,Ukážu vám, co je to skutečná moc!"
Kolem Miyina i Shikamarova pasu se obmotala podivná černá hmota, vycházející přímo z protivníkových útrob. Oba je začala stahovat k němu. Miya se je pokusila bránit.
Vylovila z váčku kunai a zabodla ho do hmoty, muž se jen pobaveně zasmál.
,,Ne ..." odtáhla hlavu, když ji pozříval dovnitř vlastního těla.
Nakonec ji hmota vtáhla celou.

Miya dopadla na zem.
Několik vtěřin zůstala se zavřenýma očima ležet, poté se ztěžka vyzdvihla na všechny čtyři.
,,Au," usykla a chytila se za bolavé rameno. Pomalu se posadila. Všude kolem byla tma, nebo to tak alespoň vypadalo. Zem, na které seděla, měla podivně měkkou strukturu, připomínající vnitřek nějakého živočicha. Pohlédla na poraněnou ruku.
Celou paži měla napříč roztrženou a ošklivě to krvácelo. Shuriken ji musel zasáhnout mnohem hlouběji, než si myslela. Ostatní škrábance byly spíše povrchové.
Z váčku vytáhla kus plátna a několikrát s ním ránu obmotala. Zuby utáhla uzel a rozhlédla se kolem sebe.
,,Shikamaru - sensei!" vyhrkla, když uviděla dva metry od sebe ležet Shikamara v bezvědomí. Rychle k němu dolezla.
,,Senseii, slyšíte mě?" položila mu ruku na hrudník. Dýchal, takže mrtvý nebyl.
,,Shikamaru - sensei!" zatřásla s ním, Shikamaru ale nereagoval. Bez hnutí ležel na místě.
,,Neumírejte, Shikamaru - senseii, prosím vás. To nesmíte!" Miye se do očí začaly hrnout slzy.
,,Vzbuďte se! Slyšíte? No tak se proberte!" sevřela jeho tričko v pěsti, ,,Vy nesmíte zemřít!".
Z přivřených víček jí spadlo několik slz.
,,Vždyť já neumírám ..." ozval se Shikamaru tiše. Miya sebou překvapeně trhla a uslzenýma očima se na něho podívala. Shikamaru pomalu otevřel jedno oko, po něm i druhé.
,,Shikamaru - sensei!" Miya mu podepřela hlavu, aby se mohl posadit.
Oddychl si, když se zády opřel o stejně podivnou černou stěnu jako byla zem.
,,Kde to jsme?" rozhlédl se kolem.
,,Nevím, ale senseii ... vy krvácíte," zadívala se na lem tmavého trička, skrz které prosakovala rudá krev.
Shikamaru sklouzl pohledem na stejné místo a triko si nepatrně vyhrnul. Na pravém boku se mu nepěkně šklebila čerstvá rána.
,,Sakra. Ten parchant mě vážně bodl," zaklel a sáhl do kapsy vesty, odkud vytáhl malý sáček. Zuby ho roztrhl a vyndal zevnitř gázu s nazelenalou barvou, kterou si přímo na ránu přitiskl.
,,Kruci," ulevil si od nepříjemné bolesti, ,,tohle je otrava."
,,Ta rána šla srkz. Alespoň máme jistotu, že nemáte vnitřní zranění," Miya mu pomáhala gázu přidržet z druhé strany. Upřeně přitom zírala na svoje zakrvácené ruce, jenž se mírně klepaly. Byla na nich její i jeho krev. 'To kvůli ní málem zemřel. Jenom proto, že byla tak špatný ninja.'
,,Zavážu vám to. Vždycky u sebe nosím pro jistotu pár obvazů a tak," sáhla znovu do váčku.
'Kdyby jenom víc cvičila, nemuseli by tu teď být. Nemusel by být zraněný a její týmový partneři v ohrožení. Je to její chyba, to ona je naprosto neschopná. Nikdy se jim nevyrovná. Vždycky bude tou, kdo je brzdí.'
I přes třesoucí se ruce, se snažila co nejrychleji a nejjemněji ránu ovázat. Shikamaru ji mlčky sledoval.
,,A je to. Hotovo," uvázala konec obvazu a přetáhla tričko nazpátek. Zbytek obvazů si zastrčila nazpět do váčku, k Shikamarovi jedinkrát nevzhlédla.
,,A tobě není ti nic Miyo?" chytil ji Shikamaru za rameno, Miya se bolestivě kousla do rtu.
Zavrtěla hlavou na znamení, že je vše v pořádku a když ji Shikamaru zase pustil, odtáhla se od něho.
Zastavila se o necelé tři metry dál, kvůli další stěně. Nedokázala se o ni opřít, měla z ní nepříjemný pocit, proto zůstala sedět před ní.

Levou rukou se opírala o zem a pravou dlaň tiskla na ránu, která nepřestávala krvácet. Věděla, že pokud se jí brzy nepodaří krvácení zastavit, zřejmě bude mít problém. Hlavu měla svěšenou k zemi, oči upírala přímo před sebe. Chvěla se ... Měla strach.
Děsilo ji místo, na kterém se nacházeli, z podivné černé hmoty kolem nich jí naskakovala husí kůže. Ještě víc ji ale užíraly výčitky, jenž jí vyplouvaly na mysli.
Shikamaru si ji znepokojeně prohlížel.
Mohla se třást strachy, to by bylo přirozené. Něco se mu na jejím chování ale nezdálo normální.
'Proč to tak musí vždycky skončit? Jakto, že to její tým díky ní pokaždé projede? Copak není dost dobrá? Každý den tvrdě trénuje, dokud se udrží na nohách, ale přesto je to málo. Co dělá špatně? Takhle se na ni nikdy nebudou moci spolehnout. Dělá ostudu svojí vesnici i rodině. Vystavuje své přátele nebezpečí, kvůli vlastní neschopnosti. Nebyla vůbec k ničemu, to jen díky ní byli tak slabí. Měli by se jí zbavit jako prašivého psa někde na ulici! Co s nepotřebným zmetkem? Vždyť je nedokázala ani ochránit, tak na co jim byla? Vůbec na nic! Málem kvůli ní všichni přišli o život, jenom proto, že je tak slabá!'
Miyi tělo se silně zatřáslo. Tohle už nebylo od pouhého strachu. Nikdo se neklepal bez přestání jako ona. Ani kdyby se bál sebevíc. Něco se s ní dělo, cítila to.
Sledovala svoje třesoucí se kolena a snažila se je přimět přestat, ale neposlouchaly ji. Stejně tak její ruce. Do mysli se jí neustále vkrádaly plíživé myšlenky plné špatných, drásavých skutečností. Proč na něco takového vlastně myslela? Nemohla se kvůli nim soustředit a poručit vlastnímu tělu, aby se sklidnilo. Jakoby si dělalo, co samo chtělo a ona tomu mohla jen bezmocně přihlížet.
Shikamaru zřetelně viděl, jak se celé její tělo třáslo a vůbec se mu to nelíbilo.
Za celou dobu se na něho ani jednou nepodívala, nepromluvila s ním. To by nebylo nic zvláštního, nikdy spolu moc nemluvili, ale taky ji nikdy neviděl takhle se chvět.
,,Miyo, vážně ti nic není? Nevypadáš dobře," odtrhl se Shikamaru stěží od zdi a nahl se jejím směrem. Dělal si o ní doopravdy starosti. Miye se do očí natlačily slzy.
Stiskla zuby k sobě a zaryla nehty do vlastní kůže. Na dlani se jí objevily krvavé půlměsíčky.
'Neptejte se mě, Senseii, prosím vás. Všichni pořád vyzvídáte, jestli mi nic není. Copak jsem vážně tak neschopná? Takový břídil? Nenávidím to. Nenávidím!'
Pevně přitiskla víčka k sobě, mermomocí přemáhala pláč.
Vždycky se snažila neukazovat svoji slabost. Nechtěla, aby ji takhle viděl. Bojovala sama se sebou.
Na zem dopadla jediná malá slza.
Její tělo se přestávalo pravidelně třásat, jak se ho snažila dostat pod kontrolu. Místo toho se však počínalo otřásat v krátkých a silných intervalech.
Co se to dělo? Ještě nikdy nebyla takhle mimo sebe. Uměla se perfektně kontrolovat, ale teď to prostě nešlo. Její mozek nespolupracoval se zbytkem.
'Možná byl některý z těch shurikenů otrávený,' napadlo ji.
Třes jejího těla přecházel do nepřirozených záškubů, nervy pracovaly na stodvacet procent.
Svaly se jí napínaly a opět povolovaly, srdce prudce bušilo a krev z rány na ruce vytékala ještě rychleji.
Shikamaru začínal mít stejné podezření, protože mu docházelo, co se tam nejspíš stalo.
Hned zapomněl na vlastní bolest, vystřelující z poraněného boku. Jestli měl pravdu, jed rychle postupoval celým Miyiným krevním oběhem. Co nejrychleji se k ní doplazil.
,,Miyo, slyšíš mě? Celá se třeseš!" chytil ji kolem ramen. Dívka ho vůbec nevnímala.
Nepřítomně hleděla před sebe a nekontrolovatelně se třásla.
,,Miyo, vzpamatuj se! Ty shurikeny musely být napuštěné nějakou látkou, která ti rozhodila celý nervový systém. Musíš se tomu vzepřít," držel ji pevně za paže.
Miya s obrovskou námahou zvedla pravou ruku a křečovitě sevřela Shikamarovo triko na jeho rameni.
,,No tak Miyo, snaž se. Ty to dokážeš! Musíš se tomu postavit!" snažil se ji povzbudit. Miya ale nebyla schopná jakkoliv reagovat. Pouze sebou nepřirozeně trhala. Shikamaru se zatvářil zoufale.
,,Sakra Miyo! Bojuj s tím, slyšíš?!" trhl s ní rozčileně, ,,To dokážeš! Musíš!"
,,Sklapni!" vykřikla dívka nečekaně a skočila po něm.

Miya nechápala, co se to stalo.
Slyšela sama sebe vykřiknout, ale jakoby to vůbec nebyla ona.
Ona by se mu přeci nikdy nevrhla kolem krku a už vůbec by ... ho nepolíbila!
Jenomže teď to udělala.
Držela Shikamara pevně kolem krku se rty přitisknutými na jeho a ze vzdálenosti několika málo centimetrů mu zírala přímo do tmavých očí.
'Co se to stalo? Jak mohla něco takového provést? Políbila vlastního senseie ... To bylo přeci šílené!' problikávalo jí zmateně myslí.
Vyplašenost se ale vytrácela do neznáma, čím déle se do těch zvláštně uhrančivých očí dívala.
Najednou jí to všechno bylo úplně jedno. Ať se stane cokoliv ... ona chtěla v tuhle chvíli co nejvíc.
Nechala víčka pomalu klouzat dolů, dokud se nespojily. Tělem se k němu přitiskla ještě blíž.
Sama nerozuměla tomu, proč to dělá. Věděla, že ji od sebe každou vtěřinou odhodí a zahrne pohrdavými pohledy, které ji rozdrtí. Nemohla si však pomoct. Musela to vyzkoušet.
Ucítila dlaně na svých bocích. Bezděky zaryla nehty do límce jeho vesty a svraštila obočí.
Teď to přijde. Teď ji od sebe odtrhne. Nic takového se ale nestalo.
Jeho dlaně byly pořád na stejném místě, stejně tak jejich rty.
'Možná ... že to chtěl stejně tak, jako ona,' pomyslela si, ačkoliv věděla, jak naivně to zní.
Bála se znovu otevřít oči. Měla strach, co uvidí.
Co když ve skutečnosti vůbec není tam, kde si myslí? Nejspíš bude sedět někde u stromu, objímat ho a všichni kolem ní se budou na její účet dobře bavit. Nechtěla takové ponížení zažít.
Kdyby se alespoň pohl nebo něco udělal ... jen ať má jistotu, že to není jen ohavná iluze, do které se nechala hloupě chytit.
'Klidně mě odstrč, ale udělej něco. Cokoliv. Prosím.' Po tváři jí sjela drobná slza, která se předtím zachytila mezi dlouhými řasy. Konečně se jeho ruce pohnuly.
Neodstrčily ji. Naopak si ji přitáhly co nejblíž a uvěznily v pevném objetí jeho paží.
Rty se mu slabě zachvěly, jakoby chtěl něco říct. Pak si to ale rozmyslel a raději ji vroucně políbil.
Miye se v jediný okamžik po celém těle rozlila neskutečná horkost, přestože jí naskakovala husina. Trochu pootevřela ústa, aby se mohla nadechnout čerstvého vzduchu, jenž jí najednou vymizel z plic, pro Shikamara to však bylo jen další výzvou k odvážnějšímu polibku.
Než si stačil uvědomit, co činní, špičkou jazyka pronikl mezi její rty, o které se něžně otřel. Následně si už probíjel cestu o něco rázněji, aniž by na jediný okamžik ztratil byť jen jedinou píď ze své jemnosti. Přímo se s jejími rty mazlil. Jazykem přitom uvnitř jejích úst vyvolával živelnou bouři.
Prsty mu pozvolna sjížděly po látce, která se na Miyiných zádech krabatila a odhalovala tak jejich nahotu. Dotoho ji celou svíral v náručí tak majetně, jakoby se měla každou chvilkou vypařit.
Kdyby mohl, vtiskl by si ji do sebe, stejně jako předtím jejich protivník je.
Miya se začínala ve svých pocitech utápět. Před očima se jí zatmívalo.
Shikamarovy polibky jí braly dech a ona neměla ponětí, jak dlouho je vydrží snášet.
Byla slabá, omámená jedem a rameno nepřestávalo krvácet.
Zdálo se jí, že začíná ztrácet vědomí, přesto každá buňka v jejím těle vnímala sebemenší dotyk či podnět z venčí. Měla příšerné nutkání všechnu tu náklonost zase vrátit a ještě k ní něco přibalit.
Přáli si tu chvilku nikdy neskončit, po několika dlouhých minutách ale přeci jen povolil.
O kousek ji uvolnil ze svého sevření a do dlaní chytil její tvář. Jedině tak ji od sebe dokázal oddělit.
Rozpáleným čelem se opřel o její a zahleděl se do jí očí.
Byly zavřené, řasy se jí nepatrně chvěly.

,,Už je ti - líp?" zeptal se udýchaně. Miya pomalu otevřela oči.
,,Je to pryč," špitla sotva znatelně, ,,co jsem to -" Přerušil ji Shikamarův ukazováček na rtech.
,,Ne," vydechl prudce, ,,nic se nestalo. Byla jsi pod vlivem - toho jedu a já ..."
Jeho hlas se vytratil do neznáma. Nedokázal to říct. Zorničky mu rozrušeně těkaly, Miyiny však byly až nezvykle klidné. Bez jediného pohnutí ho upřeně sledovaly, vyčkávaje dalších slov.
,,Nedívej se tak na mne," hlesl.
,,Jak?" Bezprostřední blízkost mezi nimi Miyu z neznámého důvodu nabíjela zvláštní energií.
,,Tak nevinně a chtivě," odpověděl, ,,To nejsi ty."
Hlas se mu značně třásl z rozrušení. Miya k němu nahla o něco víc hlavu, špičky jejich nosů se dotkly.
,,A co když jsem? Co když právě po tomhle toužím?" její teplý dech lehtal Shikamara zlehka na líci. Ty její nepřirozeně modré oči, zastřený hlas ... Mrazilo ho zní.
Nadechla se, chtěla pokračovat, ale Shikamaru ji nenechal. Přitáhl si její bradu a rázně ji umlčel polibkem. Tentokrát ale ne tak něžný jako předtím, z tohohle sálala lidská přitaližvost, která ani zdaleka byla obyčejnou. Vědomí něčeho zakázaného ji s dlouhým odříkáním znásobila do závratných výšin. Jazykem pronikal hluboko do jejích úst, špičkou dorážel a pošťuchoval její. Dožadoval se pozornosti. Pramínky hnědých vlasů si proplétal mezi prsty, drobnou tvář drtil jemně v dlaních.
Náklonost dvou lidí se dala projevit různými způsoby, touha pouze jediným. Nikdo se přeci nemohl bránit lásce navždy. Dalo se ale tohle nekontrolované vzplanutí považovat za lásku?
Shikamara ta otázka probrala z nečekaného zatemnění mysli do reality.
Prudce od sebe Miyinu tvář odtrhl a zděšeně si ji prohlížel.
Nyní to byl on, kdo se děsil nad tím, jak ho ovládly city.

Jablko ze stromu blízko padá,
proč to tak je každý jen hádá.
Stejnou cestou jsi se vydala,
bránu pokory za sebou zavřela.

Stačila jediná nešťastná minuta,
aby vás objala děsivá temnota.
Uvnitř tmy přežívá myšlenka pouhá,
oba vás přemohla lidská touha.

Tísnivý strach zahnaly slova,
v hřejivé náruči ocitla se znova.
Křičící svědomí zahnal jsi pryč,
jakmiles ucítil rty na těch svých.

Nechali jste vzplanout zakázaný cit,
nic na celém světě nechutná líp.
Co přijde potom teď nelze říct,
v tuhletu chvíli chcete jen žít.

Tichými písmeny poskládal věty,
do uší našeptal svoje pocity.
Tvé prsty s jeho dlouze si hrály,
tohleto sevření mnozí si přály.

Ve správnou chvíli zasáhla záchrana,
ďábelská hra dále se nekoná.
Po všem vám zbyde jen prázdná vzpomínka,
potoky slz a jizva hluboká.

Jak je láska tíživá nyní už víš,
spadl jsi z výšky o mnoho níž.
Někoho milovat je mocná zbraň,
proto jsi přijala nabízenou dlaň.

Dva temné safíry zatřpytí se slzami,
ústa mu smáčíš průzračnými perlami.
Horkou dlaň k srdci bolestně přitiskneš,
své prsty s jeho naposled propleteš.

Tisíce střepů bodá víc než dýka,
kruté je vidět, jak láska umírá.
Cítíš tu tíseň, jenž drtí tvé srdce,
stále slaběji v tvé hrudi tluče.

Smrt blízké osoby je chladný bič,
od smrti nikdo nevlastní klíč.
Zažít to znovu, již nechceš víc,
někdo přec musí držet ten klíč.

Naději nenecháš nikdy vyhasnout,
po konci přijde začátek s novou cestou.
Jedinou možností je čiré bláznoství,
stejnou daň dala bys i za svá přátelství.

Ohnivé oči na pohled pálily,
ostré drápy bránu přeťaly.
Vrátíš mu život za cenu vysokou,
navždy už budeš démoní loutkou.

Nad zdravým rozumem zvítězil chtíč,
do dlaně vkládá ti tajemný klíč.
O jeho síle nedozvýš se nic,
na krku houpe se malinký klíč.

Sněhové vločky padaly v hustém závěsu k zemi. Pokrývaly veškeré okolí, kam pouhé lidské oko dohlédlo a kupily se do vysokých bílých závějí.
Chlapce, který se jimi brodil, chladivé kousky téměř oslepovaly. Mrazivý vítr mu do bledých tváří vháněl červenou barvu a našeptával do uší tichou melodii, drásající jeho mysl tisícerýma způsobama.
Jen odvážlivec by v takovém počasí vyšel nechráněn ven, jemu jako by to však bylo jedno. Neměně směr, bezcílně pokračoval krok za krokem neznámou krajinou, ve snaze alespoň na okamžik utišit ten divoký tlukot, jenž mu nepříjemně bušil uvnitř hrudi a připomínal tak sopku, co nevidět vytryskne horkou lávu, která vše ve svém okolí zpálí na uhel. Přesně takový pocit ve svém srdci chlapec právě měl.
Vlastně to ani nebyl chlapec, už dávno se stal mladým mužem.
S přimhouřenými oči se choulil do dlouhého pláště a odhodlaně pokračoval ve své cestě. Dlouhé černé vlasy dostávaly šedivý nádech a oblečení začínalo splívat s okolím pod nánosem sněhu, jež na něj dopadal.
Své nohy téměř necítil, prsty i dlaně mu už dávno znecitlivěly mrazem, který se prodral i pod teplou ochranu hávu. Přesto uvnitř sebe cítil nesnesitelný žár. Horkost, jenž by dokázala všechen sníh okolo něho rozpustit v jediné sekundě, dostat se z jeho nitra pryč. Na okamžik zastavil.
Zorničky jeho uhlově černých očí se prudce zúžily pod tíhou vzpomínky, která se náhle vydrala na povrch jeho převrácené mysli.

Snášející se vločky mu připomněly podzimní déšť, který se toho dne drobnými kapkami spustil nad cvičištěm, kde oba stáli. Byli unavení, ale přesto trvala na tom, že musí stále cvičit.
Pozoroval ji. Zřetelně viděl podlamující se nohy po každém uvolnění chakry, s každým dalším pokusem byla slabší, ale nedokázala se vzdát. Byla odhodlaná dokázat každému, že je stejně dobrá ... A pak upadla.
Klečela tam a nedokázala ani vstát, tolik byla vyčerpaná. Tenkrát prvně pocítil, jak se v něm cosi neznámého pohnulo a vykročil k ní. Podepřel ji a bez jediného slova vytáhl na vratké nohy. Zakolísala a padla mu přímo do naručí. Horkou dlaní, popálenou od tolika působení charky, spočinula přímo na místě, kde hnízdí tlukoucí životadárce. Ztrnule sledovala svoje prsty, pod nimiž srdce s pomalými údery ožívalo do rychlých, hlasitých pohybů, snažíc se vyrovnat zběsilému bušení toho jejího.
Vyplašenýma očima pohlédla na jeho tvář a dlouhý němý pohled rozpoutal hotovou erupci v zamrzlém kráteru, nahrazujícím až dosud bijící srdce ...

S námahou sevřel zkřehlou dlaň pravé ruky a pod pláštěm si ji přitiskl k hrudi na místo, jenž jako jediné v celém jeho těle živelně tepalo rozpálenou krví, přiživující divoce žhnoucí požár. Na místo, kde předtím spočinula i ruka její, na místo, jenž už dávno považoval za mrtvé.
Nikdy by ani nepomyslel, že on, předurčený ke splnění šílených plánů jednoho muže, dítě s cejchcem nenávisti vypaléným hluboko v duši, pocítí jednou něco tak silného a neuvěřitelného, jež předčí jakýkoliv jiný cit, jehož je člověk schopný.
On věděl, co je to mít rád, nikdy však nedostal šanci zjistit, jaké to je i někoho milovat. Veškeré lidské city krom nenávisti byl nucen udusat do nejtemnějších zákoutích své mysli a stát se tak ničivou silou v rukách ukryté hrozby. On neměl poznat, co je to vzplanout touhou, neměl nikdy poznat, co to znamená milovat. Dokud nepřišla ona.
Nevěděl by, jak vypadá pravá láska, kdyby nepohlédl do těch temně zářících očí, které ho natolik učarovaly. Nechápal by, proč jsou lidé tak slabí, když jim seberou to, na čem jim nejvíce záleží. To ona byla tou, kdo mu ukázal pravdu a dal nahlédnout do nitra svého i sebe samého. Děsilo ho, co všechno tam viděl. Bezcitnou schránku s kusem ledu namísto srdce, jenž zapomněla, co je to mít rád. Nic, na co by mohl být pyšný. Snad jen úcta, která mu tolikrát zabránila uzmout život někomu, koho si ve skrytu duše vážil, tu si uchoval. Jenomže to byla malá daň, za všechna zvěrstva, která na sobě i druhých napáchal.
Nenáviděl se, přesto měl svou povahu rád, za to všechno mohla ona! Jediným pohledem se dotkla jeho srdce a nechala svou dlaní ledovec roztát v pouhý bušící sval, který si pamatuje, co je to cit. Způsobila koloběh sebezničujících pocitů, přivádějích ho na pokraj šílenství, ale přesto ji miloval, protože díky ní pocítil vášeň, která na dotek spalovala, díky ní dostal naději, že i on může být šťastný a milován, v což už dávno nedoufal. Nikdo přeci nemiluje vraha, nikoho někdo takový nezajímá.
Ale ona je jiná. Sladká na pohled, nebezpečná na dotek, přesto nevinná s ustrašeným pohledem liščího mláděte. Mohl jí tisíckrát ublížit a přesto ho objala, přijmula celé jeho bytí se vším, čím kdysy byl a přesto ho milovala. Viděl to v jejích hřejivých očích s odleskem noční oblohy.
Nenáviděl ji. A stejně tak i miloval.

Ve spáncích mu mocně tepala vroucí krev, která se ze srdce stihla převalit i do jeho hlavy.
Začínal být šílený, nenávist mu zatemňovala mysl, výčitky hučely v uších a úlisný hlas v hlavě našeptával, aby ji zabil. Jedině tak se toho trápení zase zbaví, jedině tak bude zas svobodný, prost lidské touhy a zranitelnosti.
Chtěl ten hlas poslechnout, přál si ji zprovodit ze světa a vpustit si do těla všechen ten mráz kolem sebe, aby uhasil oheň, spalující jeho vnitřnosti na popel, ale tisíkrát více ji chtěl.
Utápěl se v jejích safírových očích, toužil ji sevřít v náručí a nikdy víc nepustit. Ochránit ji před veškerým nebezpečím, které jí svou společností působil.
Ne! On nikdy nepřipustí, aby jí někdo ublížil.
Bude ji chránit, protože jedině s ní může být pravý Itachi.
S tím zlým, i dobrým.

Sate, Sate, Sate.

Zdravím vás ve svém liščím doupěti, plném povídek :)

Pomalu se tu pokusím zaplnit stavy a přihazovat pravidelně, jelikož jsem ale lenivé liščátko, píšu jak se mi zlíbí a co se mi zachce, takže to jen tak nebude :D

Musíte být se mnou trpěliví, ale však vy mě už znáte, takže jste upozorněni po několikáte :D

Tak adie, cucáci XD